Podivný příběh o Ukuamaaq

20. červenec 2010, 21:44

„Nevím nic, ale život mě neustále vystavuje silám, které jsou mocnější než já! Máme zkušenosti generací, protože žít je těžké a muži ani ženy svému osudu nikdy neuniknou. Proto věříme v zlo. Na dobro není třeba brát zřetel, neboť je dobré samo o sobě a nepotřebuje žádné uctívání. Naproti tomu zlo, které na nás číhá ve veliké tmě, ohrožuje nás bouřemi a nečasem a vkrádá se mezi nás jak lezavá mlha, musíme odhánět z cest, po nichž chodíme. Lidé zmůžou tak málo, tak málo. Nevíme ani, zda to v co věříme je pravda. Jistě víme jediné – co se má stát, stane se.“ (z vyprávění starého východogrónského lovce)

Osoby a obsazení:
Matka – mrož Hugo Walroß Riesenhafter von Saubernitz und Tünchst
Syn – lachtan Benjamin
Snacha – lachtan Anna Koldin
Příběh čte závisloužilý umělec Üdo Vysil

Inspirace – Honza Kovařík
Námět – Üdo Vysil
Režie – Üdo Vysil
Hudba – Neznámí grónští lidoví interpreti
Zvuk – Hrdlahluk
Světla – Kotouč lásky
Kostýmy – Majda a Kačenka

Info:
Před uvedením této „grónské inscenace“ nastala dlouhá tvůrčí pauza, na kterou dodnes s hrůzou vzpomínají snad všichni teatrální fajnšmekři jako na tíživou noční můru. Představení, které lachtaní ansámbl nabídl po uplynutí celé dva kalendářní roky trvajícím soustředění se rodilo v nesnesitelných bolestech. Pro alespoň rámcové přiblížení nejtemnějšího opusu z dílny Lachtaního divadla zveřejňujeme přepis textu, který po premiérovém uvedení minimalistické inscenace „Podivný příběh o Ukuamaaq“ napsal naprosto unešený Jiří Peníz: „Světově proslulé animální divadlo opět předvádí mistrovské dílo. Na pozadí magické hudby grónských Inuitů má divák možnost fascinovaně sledovat strhující epileptické orgie kovaříkových lachtanů. Úvodní část představení je pojata jako iniciační. Herci Lachtaního divadla, z ústraní podporovaní nezvykle klidným krotitelem Üdo Vysilem, nejprve diváky uvádí do historických, zeměpisných a rodinných reálií příběhu. Do poklidného běhu zdánlivě nudné romantické story však záhy začínají zasahovat nadpřirozené síly. Jejich intenzita nezadržitelně stoupá, až začnou promlouvat hlasem takřka nesnesitelným. … Na několika místech inscenace soubor předvádí cosi, co je možné nazvat absolutním splynutím s duchovnem. Jedná se především o scény zaříkávání, duchovního letu a tance s obnaženým poprsím. V závěru se vše v klenutém oblouku vrací zpět do reality bytí inscenačně náročnou scénou s pochodujícími mravenci. Splynutí dvou zcela odlišných živočišných druhů, lachtanů a mravenců, je jasně interpretovatelným příspěvkem divadla k diskusi o multikulturní a multidruhové společnosti. Jasnou demonstrací, že v dnešní globalizované době nehraje roli barva ani materiál povrchu těla, původ živočicha (rod, kmen, třída, řád, nadřád, podřád, čeleď, podčeleď), zvyklosti, ani odlišný způsob rozmnožování.“ Co dodat? Nadšenější slova si lze jen těžko představit. A to si kritik jen domýšlí, co se v reálu dělo na scéně v metr vysokém travnatém porostu, který herce po celou dobu zcela zakrýval.
Upozornění krotitele: Výše uvedenou jednotku rychlého nasazení armády zubrnických mravenců v dalších představeních rozhodně neuvidíte. Projevily se totiž jejich násilnické sklony, když pokousali zcela bezbranné herce, čímž zcela změnili vyznění premiéry a dostali okamžitého padáka. Jsou to umění neznalí hulváti nohatý organizovaný.

malý slovníček:
duchovní let – cesta šamanovy duše do vzdálených končin světa během duchovní seance; jeho tělo je přitom pevně svázáno řemeny a zůstává po celou dobu na místě jako mrtvé; někteří Inuité věří, že cestu podniká i tělo.
duše (gr. tarneq) – sídlí v lidech i zvířatech a může dočasně opustit své tělo; vypadá stejně jako tělo, ale je nehmotná; východní Gróňané navíc věří, že lidská duše se skládá z mnoha menších duší sídlících v jednotlivých údech
hřbet země – západní pobřeží Grónska
iglú (gr. illu) – výraz znamenající „dům“ bez ohledu na materiál; kopulovitá sněžná iglů stavěli v novější době pouze polární Inuité
Inuité – domorodý výraz nahrazující pejorativní pojmenování „Eskymáci“ (gr. Inuk = člověk, Inuit = lidé)
kajak – nejtradičnější grónský člun, používaný již před 2000 lety, tvořený pět metrů dlouhou kostrou potaženou tulení kůží; lovec má na sobě vodotěsný tulení oděv s kapucí, těsně stažený kolem tváře a zápěstí, aby mohl otočit kajak dnem vzhůru, aniž by do něj natekla voda; v dánské psychiatrické literatuře je popsána zvláštní nemoc grónských lovců pod názvem „strach z jízdy v kajaku“ či „strach z mořských hlubin“; náhlý nakažlivý strach ze smrti postihuje občas i ty nejlepší lovce, což je výraz individuálního či kolektivního pocitu osudové nejistoty
kamik – vysoká bota z tulení kůže
tulení průduch – otvor v ledu, který si tuleň po celou zimu udržuje a chrání stálým drápáním před zamrznutím, aby mohl dýchat; každý tuleň má mnoho průduchů a každý průduch navštěvuje mnoho tuleňů
zaříkávání duchů – seance za doprovodu bubínku, jejímž cílem je podniknout tzv. duchovní let

— Káša Kouřilů

lachtaní divadlo | inscenace > Podivný příběh o Ukuamaaq