Pár slov, vět a odstavců o Zubrnicích

21. červenec 2010, 09:45

Zubrnice je obec na úpatí Bukové hory dnes převážně vklíněná mezi soutok potoků Luční a Zubří. A právě ten menší, hubenější a ošklivější z nich – potok Zubří dal Zubrnicím jejich jméno. Zubrnice svým názvem nejsou spojeni jak se většina přespolních turistů domnívá se statným turem zvaným Zubr, který prý zde asi kdysi dávno spokojeně žil na dvorkách místních sedláků, či si hrál na honěnou s lovci jejího veličenstva císaře F.J.Prvního.

To je omyl živený neznalostí vlastní historie a bandou neznabohů, kteří si zubra dali i do názvu svého festivalu. Název Zubrnice totiž pochází ze slova „zubrná“, tedy čistá, což byla voda, která tekla právě v potoce Zubří, který tak dal Zubrnicím jejich jméno. A voda v tomto potoce byla tak čistá, že by tam s klidem mohli pít i zubři, o kterých si lidé asi mysleli že tu dříve žily (protože když se nějaká vesnice jmenuje Zubrnice tak tam přece museli žít zubři no ne?) a proto název Zubří potok. Anebo že by tu opravdu žily? No nic naplat Zubrnice vznikli ze slova “zubrná”.

Potůček Zubří pramení někde na svahu Bukové hory a v poměrně velkém spádu skáče až do zubrnického údolí, kde se spojí s potokem Luční. Kdyby potok Zubří nebyl mohutně dotován vodou z domovních odpadů podél potoka stojících domů, dnes už by asi zbylo jen koryto. Zato Luční potok je na vodu o něco bohatší, je větší, ale klidnější a pramení kdovíkde. Spojené vody potoční pak ze Zubrnic tekou směrem dolů a z kopce až do Malého Března, kde se vlévají do řeky Labe a tuším v Hamburku pak do moře.

Leží v oblasti původně zemědělské, ovocnářské a především chmelařské. Kraj to byl jistě úrodný neboť samotné Zubrnice, ale i okolní vesnice rostly a vzkvétaly. Zubrnice měli právo pořádat vlastní trhy. Původně gotický kostel si dokonce mohli dovolit přestavět, v době barokní a nikým menším něž samotným Octaviem Broggiem (ovšem to nevím jistě) a později ještě přistavět věžičku. Jen kolem Lučního potoka bylo na 20 mlýnů po kterých zbyla spousta trosek, rozpadlých zdí a částečně zavalených sklepů, prozkoumaných pouze výrostky z řad neodborné veřejnosti, bez úspěchu – žádný poklad tam nebyl.

Dnes už Zubrnický kraj tak úrodný není. Asi svítí méně sluníčka a úhrn srážek také již nedostačuje. Pole vystřídali louky a pastviny a na nich se prohánějí ovce, krávy, voli a příležitostně chuligáni na motorce. Půdorysný charakter obce se zachoval – domy a statky obklopující náves směřující štítem k vévodícímu kostelu. Dnešní Zubrnice mají několik ulic. Když nepočítám hlavní tah z Malého Března do Lovečkovic tak asi tři. Dali by se nazvat: Horní, Dolní a Kostelní. Oficiálně tomu tak asi není, ale já tyto názvy používám především v úředním styku. Představte si úředníka, stojícího před problémem vyplnit kolonku „Ulice:“?! Název výše zmiňovaného tahu je strohé „200“. Místní lidé po ní dojíždějí za prací do okolních měst a obcí: Ústí nad Labem, Velké Březno, Litoměřice atd.. Jak začínají být lidé pohodlnější a s ubývajícími autobusovými spoji stěhují se pak blíže k městům či přímo do nich a převažujícím etnikem se zde pak stávají tzv. Lufťáci – lidé s přechodným bydlištěm. Lidí s trvalým bydlištěm zde již zbývá necelých 180 kousků.

Přitom dnešní Zubrnice a jeho okolí mají co nabídnout, i k životu. Kromě již zmiňovaných tří ulic starých převážně kamenných domů či celých statků (měl jsem to štěstí, že jsem bydlel v tom nejvyšším hned po kostele), jsou to někdy až tři místní hospody, jeden obchod, festival Závislý Zubr, obecní úřad, park kam nikdo nechodí, rybník cca 0,5m hluboký, příjemné prostředí mezi spoustou zeleně, spoustou stromů a spoustou nasraných psů za plotem, božské ticho přehlušované jen místním rozhlasem a cirkulárkou při pravidelném nedělním ranním řezání dřeva, pohodu, pravidelné spoje s Ústím a především možnost být součástí prostředí nejmladšího skanzenu v Čechách a mít blízko na dráhu, která sice nejezdí, ale která i tak má svou podstatnou hodnotu pro tuto lokalitu. Co je ale nejkrásnější na Zubrnicích je její okolí, zalesněné kopce Českého středohoří, její poloha na svahu Bukové hory s dominantou kostela, dvě krásné staré lípy chránící vstup do zahrady kostela a opojná vůně, když vzduch pročistí jarní déšť. Takové věci si většinou uvědomíte až když tam nebydlíte.

Muzeum lidové architektury v Zubrnicích vzniká cca od 70.let, řadí se tedy mezi nejmladší skanzeny v Čechách. Jeho základem je několik původních objektů na návsi, které byly a jsou stále doplňovány dalšími přenesenými z okolních vesnic kde by byly určeny k demolici. Tyto objekty rozšiřují vybavenost jednotlivých dvorů skanzenu a ostatních expozic anebo nahrazují původní nedochované nebo nenávratně poškozené objekty. Skanzen Zubrnice Vás poučí jak vypadala zemědělská ves v Českém Středohoří za starých časů a jak v něm probíhal každodenní život jejích obyvatel.

Mezi expozice ve kterých (zatím) probíhají prohlídky s velmi poučným doprovodem patří statek č.p.61 hned na návsi, nemůžete jej minout, s dřevěnou roubenou budovou a ostatními budovami dvora jako je hrázděná stodola, špýchar, přístřešek se zajímavými exponáty různých strojů, které pomáhali tehdejším lidem na poli a i jinde. Zajímavá stavbička se nalézá za stodolou tohoto statku a je to bývalá sušárna na ovoce, ve které se křížily žížaly, sušily křížaly. Další zajímavou expozicí, kterou byste si neměli nechat ujít je vesnický krámek v domě č.p.74, vesnická škola tzv. jednotřídka, kam chodila ještě moje mamka, kostel kde probíhají tu a tam různé výstavy a samozřejmě mše. Mezi další objekty mimo vlastní expozice muzea, které stojí za pozornost je studna bez vody na návsi, kolem kostela rozseté tzv. smirčí kříže, mlýn u Lučního potoka, boží muka a spousta dalších krásných staveb po celé vesnici. Součástí skanzenu je i naučná stezka po okolí Zubrnic, která vás provede kolem již zmíněného jediného dochovaného mlýna u Lučního potoka do Zubrnických lesů, luk a hájů, mokřin, močálů, pastvin, skal, kopců, propastí a dalších … .

Neméně zajímavou, především pro milovníky technických památek je stanice Zubrnice – Týniště zrušené lokální dráhy Velké Březno – Úštěk ve které je umístěna expozice Zubrnické museální železnice. Vznik této tratě spadá do roku 1890 kdy byla zprovozněna nejdříve první část, úsek z Velkého Března do Verneřic (z nichž pocházela největší iniciativa, která vedla ke vzniku dráhy) a posléze Lovečkovice – Úštěk. Železnice tak zajišťovala pro průmyslové Verneřice nezbytnou železniční nákladní dopravu a především propojovala dvě tratě Severozápadních rakouských drah – ze Střekova do Děčína a z Litoměřic do České Lípy. Jelikož byla stavba stavěna šetrně nejen k peněženkám pánů průmyslníků, ale i k okolní přírodě (není vedena po gigantických mostech či náspech), je trasa plná mostků, propustků, zatáček s malými poloměry, velkých spádů atd., což s okolní přírodou dělá z této stavby velmi zajímavé a romantické místo vhodné pro Vaši návštěvu. Mezi technické bonbónky patří mimo jiné největší výškové spády místy překračující i 40‰, což je limit pro adhezní železnici (dál už jsou jen zubačky). Vždyť železnice na svou velmi malou délku překonává výškové rozdíly přes 400m a když uvážíme, že byla postavena během jednoho roku, nelze se divit, že jim to tu a tam ulítlo. Provoz na trati byl ukončen v roce 1978. Parta nadšenců poté zprovoznila alespoň úsek Velké Březno – Zubrnice, kde občasné jízdy historickými vozy se skvěle doplňovali s akcemi v zubrnickém skanzenu. Díky administrativním balvanům ČD ustali i tyto jízdy a Zubrnická museální železnice se soustřeďuje na provoz malého železničního muzea na nádraží Zubrnice – Týniště.

—-
Pozn.: Fotky jsem si půjčil od LiLo, která navštívila Závislého Zubra v roce 2001. Bohužel bez jejího souhlasu, tak doufám, že mi to promine. V textu jsou použity pouze informace, které jsem posbíral za dobu mého fungování na tomto světě a to vlastními smysly. Proto nedoporučuji použít je jinak než pro pobavení.

Stránku bych rád věnoval své rodině, která v Zubrnicích ještě stále žije a kterou mám moc rád.
květen 2004, INDY

— Káša Kouřilů

festival závislý zubr | o Zubrnicích > Pár slov, vět a odstavců o Zubrnicích